Mých pár dní v klášteře aneb týden mnichem

Nedávno mi byla nabídnuta možnost strávit největší z křesťanských svátků v mužském klášteře. Taková nabídka nechodí denně. To se přece nedá odmítnout. Nástup byl ve čtvrtek. V pátek jsem sice ještě musel do práce, ale vyřešilo se to „propustkou“. Po příchodu kolem 17té hod. jsem byl ubytován. Sám. Na cele válenda s prostěradlem, skříň pamatující socialismus, psací stůl, židle, lampička, umyvadlo se studenou vodou. Teplota cca 15°C.

Docasny mnich Ivan Kratochvilautor

Vybalil jsem spacák, svlékl bundu, oblékl svetr a vyhledal kněze ke zpovědi. Po provětrání vlastních hříchů (zkuste si to, opravdu to dokáže s člověkem pěkně zamávat) následuje s rozklepanými koleny večeře, nešpory, úkony pokání, adorace, a najednou je půlnoc na krku. Od večeře kromě modliteb po celou dobu se dodržuje zákaz mluvení. Vlezu do postele. S vytřeštěnýma očima ve spacáku, v absolutní tmě a absolutním tichu se klepu, pravděpodobně zimou. Je tak 12°C. Ráno se budím před šestou. Sám, bez budíku.

S močovým měchýřem napnutým k prasknutí, ale krásně čistou hlavou, s jakýmsi odstupem a nadhledem sleduji sám sebe. Pouze ve slipech a bos kráčím krokem patriarchy do koupelny (14°C?) ranní hygiena, oblékám se, místo své bundy natahuji „medvěda“ (teplá bunda s kapucí nahrazující hábit pro laiky) a po špičkách se vytrácím k autu a do práce. Stahuji v autě topení na minimum, vypínám rádio a v úžasně pozitivním rozpoložení přejíždím do práce. Jedu přesně podle předpisů a s úsměvem a pochopením pro spěchající pouštím všechny před sebe. V práci zjišťuji, že kolega, který si půjčil moje klíče, mi je opravdu nevrátil. Čekám na něj hodinu před vchodem. V klidu, na bobku, v pohodě. (3°C). Práce mne rychle vrací do všední reality.

Odpoledne jsem však zpět v klášteře a pocit pohody je při průchodu branou zpět. Vrcholí příprava na mši  a na obřady ukřižování Krista. Rychle zvládnout svoji roli,  alespoň trochu se naučit písně. Modlitby  se čtou, písně zpívají ze zpěvníku, což je fajn, ovšem čtyřhlasně, což je problém. Pro mě. Navíc až padne tma, tak toho stejně moc neuvidím. Těsně před mší do mne bratři narvou talíř polévky, moje první jídlo dne. Vědí proč. Někteří z nich přitom nejí už druhý den. Do postele se přes sprchu dostávám před půlnocí. Padám únavou, třesavka zmizela. (14°C). Tvrdé lože se mi stává důvěrným přítelem.

Sobota. Vstává se v šest, hygiena a do kaple. Z kaple v půl osmé, snídaně. Chléb, čaj, káva, margarin, nějaká zelenina. Pak ticho, ticho a ticho. Nechodit, studovat, zpytovat svědomí. Modlitba  v poledne, oběd. Po obědě je hovor povolen. „Službukonající mnich“ rozděluje „rajony“ jako na vojně. Někdo do kuchyně, ostatní úklid společných prostor, dvoru a zahrady. Hadry, košťata, vysavače a další nástroje se stávají nedostatkovým zbožím. Je to trapné, ale nikdy jsem manuálně nepracoval s větší chutí. Odpoledne přicházejí „hosté“, většinou spolupořadatelé připravující se na nedělní mši. Ubytování, rozdělení rolí, nácviky zpěvu a zkoušky probíhají podle plánu ráz na ráz. Nácviky zpěvu prokládané přípravou a pitím čaje s medem (hlasivky jsou prevít) trvají až do devíti večer. V devět je „večerka“. Tedy hygiena a rychle spát. Že s hosty přišly i malé děti je znát hlavně na teplotě (19°C), žádný pláč neruší noční ticho. Zapínám mobil, nastavuji budík a upadám do bezvědomí.

Neděle. 03:00 hod zvoní budík. Vyskakuji z postele, do koupelny ve slipech a kalhotách (jsou tu i ženy, tak aby některá nedostala infarkt), obléci se a šup do kuchyně. Rozpis je strohý: 03:20 káva (uvařit), pěvecká rozcvička (a kafe vypít) do 03:50. 04:00 začíná na nádvoří obřad svěcení ohně a plynule přechází do vlastní liturgie, která je korunována křtem. Úžasný, silně emotivní zážitek končí v 09:00hod bohatou snídaní v refektáři. Naprosto vyčerpán, ale v úžasné pohodě se dostávám domů. Oslavy velikonoc končí domácí oslavou s kmotřenkou a dalšími asi í-ti dětmi a pondělní hodovačka je už jenom tečkou za nesmírně zajímavým a nezapomenutelným zážitkem.

Kdo to nezažil, doporučuji : „Týden mnichem“

http://www.klasterslany.cz/tyden.html