Čecháček v Moskvě aneb vidlák ve městě

Je Moskva průmyslové, obchodní a turistické centrum, nebo El Paso divokého východu? Má tam průměrný pražský živočich nárok přežít? Z okolí mých známých, kteří o Rusku a Moskvě v podstatě nic nevědí, začaly padat poznámky: nepřežiješ ani den. Je tam jen mafie, turecké záchody, samohonka, průjem, žigulíky, prašné silnice. Začal jsem tedy vážně s přípravou tohoto dobrodružství.

Naštěstí mám i přátele Ruska znalé, takže příprava šla jako po másle: Turistické visum, jízdenka na vlak – stop. S Běloruským transitním visem vyjde cena stejně jako let, a navíc se jede dva dny, letí se tři hodiny. Rozhodnuto. Poletím. ČSA. (Zaplať pánbů za tuto volbu.) Přiblížil se termín odletu. Ještě že mám tak dobré kamarády. Tady máš visum, tady Voucher, tohle je průvodní doklad s údaji o místě ubytování, sem napiš tohle, sem tamhleto, sem nic nepiš, tady to podepiš. Tady máš mapu, tady průvodce s mapou a obrázky, tady je 1100 rublů ať se máš za co dostat z letiště. Na letišti se nezdržuj, vyhni se taxikářům. Bydlet budeš v tomhle hotelu, z letiště se tam dostaneš takhle….. . Tady to máš raději vše znova na papíře. „Dobrá.“ Nezapomeň… „Dobrá.“ A kdybys přece,…. „Dobrá.“ (Co vyvádí, nejsem přece blbec. Po Praze jezdím se zavřenýma očima. A tuhle Ivánkovu scénu z Mrazíka miluji.)

Večer před odletem probíhá příprava věcí. Hadry? Sbaleno. Pas a ostatní doklady? Na hromádce. Hygiena? To až ráno. Kreditka? Přece u občanky. Už neblbni. Hotovost? V pase. Nabíječku! Nezapomeň nabíječku. Bez mobilu ani ránu. Ještě uklidit stvrzenky o zaplacení letu a ostatního, přece je sebou nepotáhnu. Jde se spát. Ráno moudřejší večera.

Ráno. Výstavní hygiena, čisté prádlo, vše připraveno, fajn. Cestovní doklady, výborně. Osobní doklady, uklidit! Občanku ani řidičák sebou přeci nepotřebuji, tak do šuplíku. Dobalit hygienu a hurá na letiště.

Registrace, pasová kontrola, tranzitní prostor. Dealerka. „Dobrý den pane, létáte často?…bla, bla, bla,…..určitě potřebujete cestovní pojištění,…. bla, bla, bla, …. Kreditní kartou….“ !KARTA! Já nemám platební kartu! Zůstala u dokladů. Panika. Kdo je doma? Nikdo. Co teď? Brzdi! Pomalu zvládám paniku. Hotel je zaplacen. Začínám chytat dech. Mám hotovost a NZ. (Nedotknutelná záloha. Něco, na co se sní sáhnout pouze v ohrožení života. Profesionální deformace z mého předešlého života.) A co když to nebude stačit? Přinejhorším pumpnu někoho z těch, na které mám kontakt. Ježíši, to bude ostuda: „Zdravstvujte, já jsem Ivan z Čech. Praha, Karlovy Vary, znájete, nemáte kilčo nebo dvě na pivo?“ Jenom to ne.

Odlet. Hodinky, mince, brýle, opasek, mobil, foťák do košíku, tašku, košík do rentgenu, projít rámem, obléct, hurá mám to za sebou a do letadla. Osmkrát výzva vypněte mobily. Pojíždíme. Praha 26°C, Moskva 14°C. Na dráhu, motorová zkouška. Zezadu zvoní mobil. No comment. Start. Jídlo, kafíčko, pohodička. Klesáme. Lesy, lesy, lesy, náhle domy. Domy a domy. Až na obzor samé domy. Proboha, vždyť to je dál, než z Ruzyně do Kolína.

 Vidím věž Ostankino. Dávám světácky na vědomí, že jsem ji poznal. Nejsem přeci žádné ořezávátko. Přistání. Kontrola, bágly, pět minut, hergot to je rychlost, celní kontrola, dotaz uniformy: „vy at kuda? Z Prahy.“ Zapomeňte na rámy a roentgeny, tady jsou dveře, vypadněte. Hala. Taxikáři. Desítky taxikářů. Než otočím hlavu doleva a doprava, už na mne jeden visí. „Chočete..? Nechoču…“ Neslyší. Z 2 tis. rublů za odvoz se dostal na 1,5. Odešel. Než jsem se nadechl, druhý. Znova. To samé. „Ne, nechoču“. Chci šatl, maršrutku, mikrobus. Nerozumí. Třetí. Zase. Už mne to deptá. Vidím směrovku na nádraží. Vlaková přeprava 250r. Není to 60r jako za šatl, ale aspoň na to mám.

Jedu vlakem. Šok. Příjemný šok. Krásná příjemná kožená křesla, televize se šoty, plynulá jízda. Za půl hodiny jsem na Běloruském nádraží. Idylka končí. Jdu s davem. Na konci nástupiště řada policajtů. Ženou všechny někam do leva. S drzostí sobě vlastní jdu přímo a ptám se policajta v civilu na metro. Ukazuje směrem pohybu stáda. Stáhnu ocas a pokračuji s davem. Východ. Konečně. Ale ouha. Turnikety. Na východu z nádraží jsou turnikety. Chtějí po mne lístek z vlaku, který jsem si chytře ve vlaku po kontrole průvodčí uložil do kufru, aby mi nepřekážel a měl jsem něco na památku. Se strojem se hádat nemá smysl. V tlačenici davu, přilepen na plechový kryt turniketu rozbaluji kufr a hledám lístek. Svatá prostoto. Ještě že neumím číst myšlenky okolo se tlačícího národa.To by bylo deb… Konečně jsem venku.

 Nepatrný reliéfní nápis na fasádě kruhové stavby hlásá vstup do metra. Dav. Šílený dav valící se všemi směry. V něm postávající, výhružně vypadající hloučky mladíků a mužů z Kavkazu. Opatrně. Podvědomá informace „nebezpečí“ se mi tlačí do mozku všemi smysly. Tento reflex většinového obyvatelstva jsem pochytil velmi rychle. Ale je klid. Placaté čepice milice jsou vidět na každém kroku. Vstup. Jsa poučen, jdu si koupit lístek. „Skolka? Odin.“ 23 rublů. Dávám padesát. Automaticky mi vrací 25. Další. Úspěšně se nechám vtáhnout davem na nástupiště. Dvě valící se masy lidí, jedna tam a druhá zpátky. Není místa, kde by se mohl člověk zastavit. Jdi nebo zemři. Tohle heslo mi straší v hlavě. Hluk. Obrovský hluk. Na obou stranách nástupiště odjíždějící soupravy jsou kontinuálně nahrazovány soupravami přijíždějícími. Hledám informační tabule. Nejsou. Nikde. Pokračuji až na konec nástupiště. Dav řídne. Sláva. Vidím před sebou sloup s magickým I. Informace. Konečně. Pomyslím si: „Kouknu do mapky a zorientuji se.“ Nic. Žádná mapa. Na sloupu pouze tlačítko s absurdním nápisem. „Dla informacii nažnite knopku.“ I kdybych to tlačítko stlačil, těžko bych v tom hluku něco slyšel. A to nemluvím o tom, jestli by mi ten na druhé straně rozuměl. Já jemu určitě ne. Panika. Šílená panika. Neblbni. Došel jsem až ke zdi. Opřu se o ni a přemítám.

Tak tady asi pojdu. Dá mi sem někdo někdy bronzovou destičku s nápisem  „Zde dodýchal…“?. Lepím se na zeď. Falešný pocit bezpečí cihlové zdi mne upokojuje. Mapa. Vždyť máš mapu. V kufru. Podruhé v krátké době pokorně opět otvírám kufr uprostřed davu, lovím v něm mapu a prosím boha o odpuštění za svou nafoukanost. Tak klid. Co mi to ta Táňa vlastně ukazovala? Aha. Musím sem. Ale odkud? Kde vlastně jsem? Běloruské nádraží jako stanice metra neexistuje. Rozhlížím se. Odjíždí už asi stá souprava a za ní na zdi čtu spásné slovo: Savelovskaja. Pohled do mapy, a jsem doma. Do soupravy vstupuji hrdě, zaujímám osvědčený postoj z pražského metra „pružně v kolenou rozkročmo,“ úkrok dělám za celou cestu jenom dvakrát. Na zdi před sebou mám schéma metra, pomalu získávám orientační jistotu. Občas pochytím i název stanice. Konečně Universitet. S davem vycházím ven, na schody a na ulici. Tedy spíše na chodník rozměru pražské pěší zóny. Teď už bez ostychu vytahuji Tánin popis. Přejdi ulici, vlez do autobusu, cílová stanice náměstí Indíry Gándí. Jak jednoduché na papíře. Jenomže křižovatka jsou čtyři silnice ve tvaru : dva jízdní pruhy, trávník, tři jízdní pruhy, refýž, tři jízdní pruhy, trávník, dva jízdní pruhy. Vše narváno auty. Křižovatka řízená světelnými znameními. Na první pohled ta světla jsou brána řidiči jako dobře míněné rady.

Naštěstí si je většinou berou k srdci. Na červenou jedou max. 30. Jinak rychlost cca 60 km/hod dodržují pouze trolejbusy. A to mám důvodné podezření, že jenom proto, aby jim neupadly klacky od trolejí. Autům se nedivím. Bavoráky, Mercedesy, Toyoty, Lexusy, Citroeny, Renaulty. Vše celkem nové modely. Taky bych se s tím nepáral. Po chvíli tomu začínám přicházet na kloub. Červená čísla na semaforech pro chodce odpočítávají čas, než padne zelený panáček, zelená čísla čas do červeného panáčka. Zelený panáček znamená, že řidič, kterému skočíš pod kola, tě nepřejede. Zkusím to. Přejdu. Hurá! Mám za sebou první bojový křest. Přešel jsem bez ztráty kufru, sebevědomí a čistoty spodního prádla. Tak dál. Ale kterým směrem? Opět mapa z kapsy ven. Nalézám názvy bulvárů. Orientuji se. Zastávky autobusu jsou asi 100m od křižovatky. Jdu. Prohlížím si budovy. Novostavby,  historické budovy Lomonosovy university, věžáky, rozestavěné výškové stavby, na silnici stále provoz ne nepodobný provozu na D1, začínám si to užívat. Na Indíru jsou to 2km. Jdu pěšky. Rád. Užívám si to. Odpočívám. Sluníčko svítí, je tak 16°C a je tu úžasně. Křižovatka  typu jako u stanice metra. Indíra. Rozhlížím se a hle Universitskaja. Nedá se přehlédnout. Tak šup do hotelu, hodina pravdy nastává.