Čecháček v Moskvě aneb vidlák v hotelu
Pln sebevědomí přistupuji k recepci. Zdravím recepční, usmívám se a vnucuji ji pas. Dívčina na mně chvíli kouká jako na debila, pak vezme pas a nekonečně dlouhou dobu zírá do sešitu a na monitor. Srdce mi padá do kalhot. Má moji rezervaci, nebo ne? Osměluji se. „Meňá tam nět?“ Kuňknu. Pohlédne na mne soucitně. „Jesť. Vsjo chorošo.“ Kámen padající mi od srdce drtí mramor podlahy. „Komnata 717.“ Podává mi klíče a dva papírky.
Večeře a snídaně. Úleva. Tak tady alespoň do zítra neumřu hlady. Honem na pokoj. Dvoulůžkový, jsem tam sám. Zabírám postel u okna, vybaluji pantofle, jaká úžasná úleva. Zběžná prohlídka místnosti. Pokoj dobrý, koupelna se splachovacím záchodem a sprchovým koutem, teplá voda je, kachličky jsou sice z doby těsně po válce, ale mně to stačí. Paráda. Sprcha a zpátky dolů na večeři. Jídelna. Výborně, zase jsem exot. Všichni saka, kravaty. Já pantofle, džíny, triko. Přichází dáma v letech, něco mezi bachařem a servírkou. Jednoznačně a nekompromisně mi přiděluje místo u stolu, kde nikdo není, bere mi lístek a odchází. Zírám na stůl. Prostřeno pro čtyři. Osm plátečků černého chleba, osm krajíčků bílé veky, čtyři prázdné hrnečky, čtyři pytlíčky s čajem. Pomalu si jednu čtvrtinu přivlastňuji a s úsilím, abych nevypadal jako vidlák, to do sebe láduji. Po dvou suchých skývách černého chleba mi přináší dva vlažné minipárečky. Bez hořčice. Delikatesa. Pak ještě přináší po vzorku od čtyř druhů salámů a sýrů. Vybílím talíře a něco bych ještě jako snědl. Není co. Odcházím a začínám si uvědomovat, že bych měl být vlastně vděčný za to, že nehladovím. Tahle myšlenka by mne doma nikdy nenapadla.
Na pokoji prolistuji 8 ruských TV kanálů, jeden evropskozpravodajský, francouzský, italský, čínský a vnitřní. Děkuji bohu za přežití a znaven upadám do tmy.
Šramot. Je ráno a hluk probouzejícího hotelu mne vyhání z postele. Rychle provádím ranní úkony, triko, džíny a na snídani. V jídelně jsem usazen ke stolu s dvěma dalšími strávníky. V šatech. Rozmáchlými gesty se křižují před jídlem. Jakoby se chlubili a dávali všem na odiv, že jsou křesťané. „Kde je vaše skromnost chlapci?“ pomyslím si. Po chvíli zjišťuji, že se tak chovají všichni. Za exota, a to nejen oblečením, jsem opět já. Pokouším se o konverzaci. Po třetím nástřelu typu „bude pršet, nebo ne?“ se mne zmocňuje touha pohlédnout do zrcadla, jestli nejsem náhodou průhledný. Moji fyzickou přítomnost vzali na vědomí až když zahlédli křížek na mém krku.
Mám den na vyřizovačky. Prohlídky a návštěvy pamětihodností mám na plánu zítra. Vyrážím tedy do města. Hlavní cíl: papír, směnka či faktura (finančníci prominou), do Inturistu. Beru si z kufru fakturu, hledám popis cesty a údaje na kontaktní osobu. Nemám. Ten zatracený papír s popisem jsem nechal doma spolu s účtenkami. Nádech, výdech. Už v tom začínám mít praxi. Beru mapu, hledám kde to má být, aha, no, to nějak najdu. Vyrážím. V trolejbuse své pro místní těžko poslouchatelné „pažalsta odin bilet“ nahrazuji ukazováčkem a bankovkou. Komunikace je tak podstatně rychlejší. Před vstupem do metra si kupuji lístek na 10 jízd. Vyjde to levněji, je to rychlejší a člověk už nevypadá jako balík. Metro, přesedání, orientace, paráda. Už jsem tomu přišel na chuť. NCh??, nebo jak se jmenuje ta stanice. I s brýlemi to nejsem schopen přeluštit. Ale je to ta správná. Hotel, kde Inturist sídlí, se nedá přehlédnout. Tedy vpřed. Jdu podle šipek „Inturist“. Vstupní dveře zamčeny. Nikde nikdo.
Jediný funkční vstup je ten hlavní. S portýrem. Nasazuji ksicht „nevšímák“ a suveréně vcházím do haly. Butiky, krámečky, lákadla, Japonci, Němci, Arabové, Amíci. Prostě lepší hotel. Vidím přepážku Inturistu. Za ní příjemná milá dáma. Chuděra. Neví, co ji čeká. Přistupuji a ptám se na kanceláře. Světácky kombinuji angličtinu, ruštinu, úsměv a papír co mám v ruce. Holčiny krásné modré oči se rozšiřují do rozměru ET mimozemšťana. Pak přijme rozhodnutí. Máchne rukou. „Tuda, naprávo, na věrch“. Obdařím ji úsměvem a lá Lucie Bílá a opouštím ji. Doprava, nahoru, dveře, chodba, ticho, prázdné předsálí. Tak tady to nebude. V rohu sálu dvě uklizečky. Svůj verbální projev zkracuji na dvě slova: požalsta, inturist. Posílají mne zadním schodištěm. Schody, dveře, chodbičky, bludiště, exkurze služebních prostor končí zpátky u uklizeček. Vzdávám to. S úsměvem znovu jim děkuji za ochotu a vracím se ve svých vlastních stopách do haly. Najdu přístup na galerii a rozhlížím se. Po dvou minutách mám jasno. Ta holčina mne poslala přesně na opačnou stranu.
Vstupuji do kanceláří. Recepce. V recepci dva chlapi. Jeden s brejličkami, druhý dva metry, bicepsy jak moje stehna. Dělba práce je jednoznačná na první pohled. Brejlovec prohlíží anglo českou fakturu ze všech stran. Před povelem pro svalovce „vytři s ním podlahu“ mne zachraňuje logo Inturistu v záhlaví faktury. Brejlovec odchází do hlubin kanceláří najít někoho, komu by mne hodil na krk. Svalovec mne sleduje jak ostříž a uklidňuje se, až když se zaparkuji do hluboké kožené pohovky. Pozoruji cvrkot. Je se na co koukat. Úspěšnost firmy je viditelná na množství mladých, dobře opečovávaných, pobíhajících pracovnic. Inturist JE úspěšná firma. Na obzoru se zjeví energická dáma. Ta je zde evidentně na práci. Zvedám se. Nemýlím se. Ve dvou minutách jsem jako problém úspěšně vyřešen, směnka dorazila kam měla. „Spasibo, s Táňou se dohodnu.“ A co stvrzenka? Věc v evropském prostoru naprosto nezbytná. Svírá se mi srdce. Ale pochopil jsem, že vyžadovat stvrzenku je v tomto okamžiku evidentně společensky nepřijatelné. Souhlasím, „jsme přece Slované“. Odcházím středem. Doufám, že to nebudu muset platit znova a tady. Do hlavy vlézá reklama „můžu hned a rovnou tady“ jako výsměch. Ten čert se mi směje. Směnárna. „Neměň peníze v hotelu“. To si ještě pamatuji. Tedy neměním. Jdu na výstavu. Paráda. Ale v rublové kapse je poněkud prázdno. Zlaté tajné eurofondy.
Vracím se do hotelu. V recepci mi odmítají vydat klíče. Recepční mi cosi vysvětluje, ale já jsem schopen vnímat pouze kadenci jejích slov. Výrazně mi připomínala šestihlavňový letecký rychlopalný kanón. Reaguji výrazem č.3 „vyděšený kretén“. Poté, co jsem vrátil oči z vnitřní strany brýlí zpět do očních důlků, přibrzdila. Po dalším zvolnění jejího slovopádu jsem už pochopil, že klíče má spolubydlící a je na pokoji. Poděkoval jsem a vyrazil na pokoj. Chyba lávky. Pokoj uzamčen, nikde nikdo. Ulovil jsem pokojskou. Nevím, jestli jsem ji přesvědčil, že na uvedeném pokoji jaksi bydlím, ale aby se mne zbavila, pustila mne dovnitř. Uvnitř nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tam někdo přibyl. Po dvou hodinách se konečně ve dveřích objevil můj spolubydlící. Ukrajinec. S klíči od pokoje v kapse byl na nádraží pro kufry. Výborná volba. Na konec jsem rád, že jsem ho potkal. Znalý místních podmínek a přitom chtivý památek a pamětihodností jako já. Dobrodružství skončilo. Přisál jsem se na něj jako pijavice a v pohodě fungoval jako nenasytný turista až do konce pobytu. Cesta zpět opět s ČSA, KAFE! Honem domů, kafe, pohodička. Doma je doma a kafe je kafe. A každému, kdo začne tvrdit něco o konci Evropy za Olomoucí, Ostravou, Košicemi, Varšavou doporučuji: sedni na letadlo, skoč se tam podívat. Není to tak daleko, ani to tolik nestojí. Ale zážitek je k nezaplacení. Zvlášť, když doma necháte platební kartu.
PS: Fotografie berte jako pozvánku k přečtení prvního dílu této miniságy Čecháček v Moskvě aneb vidlák ve městě.
Ivan Kratochvíl
Vojáci v záloze zázrakem elitou antikonfliktních týmů PČR?
Patřím do skupiny bývalých policistů a vojáků. Řadím se mezi vlastence, kterým není lhostejný osud naší země. Té země, kterou jsme zdědili od svých otců a kterou bychom měli odevzdat zase naším dětem. Pokud možno krásnou.
Ivan Kratochvíl
Velikonoční triduum
Kdo chtěl, mohl se zúčastnit velikonočního tridua v klášteře. Podmínka byla jediná. Včas se přihlásit a získat souhlas bratří. Povedlo se.
Ivan Kratochvíl
Ukrajinské gymnázium, aneb „Lopaty“ v Praze
Podle ještě nevyhodnoceného sčítání je v České republice 200 000 Ukrajinců. Dvěstě tisíc legálně přihlášených občanů Ukrajiny platících daně, zdravotní a sociální pojištění a ne zrovna malé poplatky za pracovní pobyt a víza, které musí pravidelně, rok co rok obnovovat. Pracujících, kteří sociální systém pouze dotují, protože v případě ztráty příjmů buď odcházejí, nebo je jim neprodlouženo vízum v ČR pro ztrátu příjmů.
Ivan Kratochvíl
Neplatíš? Smůla, nevyjedeš
Neplatiči, tuneláři, dlužníci trápí nejen naší ekonomiku, ale jsou problémem i v Rusku. Mohla by nás jejich opatření inspirovat? Jak to řeší? Nevím, zda demokraticky dle českého pohledu, ale velice účelně. Neplatíš, nevyjedeš.
Ivan Kratochvíl
Čecháček v Moskvě aneb vidlák ve městě
Je Moskva průmyslové, obchodní a turistické centrum, nebo El Paso divokého východu? Má tam průměrný pražský živočich nárok přežít? Z okolí mých známých, kteří o Rusku a Moskvě v podstatě nic nevědí, začaly padat poznámky: nepřežiješ ani den. Je tam jen mafie, turecké záchody, samohonka, průjem, žigulíky, prašné silnice. Začal jsem tedy vážně s přípravou tohoto dobrodružství.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Vrchní soud rozhodne o odvolání muže, který dostal devět let za týrání družky
Olomoucký vrchní soud dnes rozhodne o odvolání Tomáše Heráka ze Šumperska, kterému krajský soud za...
Langšádlová končí jako ministryně pro vědu a výzkum, oznámila TOP 09
Helena Langšádlová z TOP 09 končí ve vládě Petra Fialy. „Předsednictvo TOP 09 děkuje ministryni pro...
Symbol pařížského kabaretu Moulin Rouge v troskách. Lopatky mlýna se zřítily
V noci na čtvrtek se v Paříži zřítily lopatky větrného mlýnu, který je symbolem kabaretu Moulin...
KOMENTÁŘ: Český důchodce, pro vládu nepřítel číslo jedna
Vláda dokola opakuje, že nebude na důchody pro příští generace a zbankrotujeme. Nic takového...
Jak na rychlou a jednoduchou večeři s rýží?
Díky své všestrannosti se rýže LAGRIS už dlouho stávají nedílnou součástí mnoha pokrmů z celého světa. Bez ohledu na to, zda se používají k...
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4021x