Jak se dá plivat z davu, nebo z internetu

Jak se plive z davu a z internetu? Hlavně anonymně. Na to už jsme si pomalu zvykli. Ale když někdo začne napadat lidi z vašeho okolí VAŠÍM JMÉNEM A BEZ VAŠEHO VĚDOMÍ, to je šok. Pro mne tedy byl.

Souhrou náhod v důsledku zajímavého rozhovoru o tom, co všechno internet obsahuje, jsem pln očekávání zadal své jméno do vyhledávače a nestačil jsem se divit. Nevěřil jsem, kolik a jak významných jmenovců vlastně mám. A to se nejmenuji ani Novák, ani Svoboda.

Po selekci literárně a společensky slavnějších a schopnějších jmenovců přišel šok druhý.

Ke svému úžasu jsem zjistil, že jsem na diskusních stránkách radnice svého zhruba 15-ti tisícového bydliště slušně řečeno dosti nevybíravým způsobem napadl ředitele školy. Muže, kterého si velmi vážím jako člověka i jako pedagoga a jehož školou prošli i dvě moje děti. Mohlo být použití mého jména náhodné? Myslím si, že ne. Musel to být úmysl, neboť místně příslušný člověk stejného jména není, a v té době se několik lidí snažilo společensky znemožnit.

Ale zpět ke školství a internetu. Na té dané škole se začala kouřit marihuana. Za mých dětských dob se na chlapeckých záchodcích také kouřilo. Cigarety. Ale hrozila za ně dvojka z chování, což pro nadějného žáka s ambicemi přihlášky na střední školu byl dostatečný strašák. Těm méně nadaným vadila perspektiva předvolání rodičů před komisi pro veřejný pořádek. Tenkrát z toho byly obavy. Dnes je to, bohužel, k smíchu. Čímž nevolám k návratu starých pořádků, ale k návratu k zodpovědnosti. K zodpovědnosti za své chování, a za chování své rodiny.

Za tím plivancem, pod kterým se skvělo mé jméno, se okamžitě rozpoutala internetová štvanice hodná honu na čarodějnice, která dorostla do značné velikosti o 109 –ti příspěvcích. Chudák ředitel. Přitom neudělal nic jiného, než co bych udělal i já. Když zjistil, že se mu vzmáhá kouření marihuany ve škole, vyzval policii ČR, aby konala a udělala tomuto nešvaru přítrž. Místo toho, aby byl glorifikován, stal se štvanou zvěří a já, aniž bych cokoliv tušil, honcem. Ale i já jsem schytal co proto. Vůbec se nedivím reakcím lidí, kteří řádky, pod kterými bylo mé jméno, tak kritizovali. Já bych je kritizoval taky. Jenom mne mrzí, jaký obrázek si museli o mně udělat lidé, kteří mne znali. Nemyslím přátele, ti by mne na to ihned upozornili, ale lidé, kteří vás potkávají, prostě známí. Musel jsem jim připadat jako bezpáteřní cynik. „Koukněte na něj. Tady se tváří jako svatoušek a přitom by cpal našim dětem drogy.“

Nevím, jestli to někdo řekl, ale jako bych to slyšel.

Takhle tedy vypadá anonymita davu, či internetu. Z očí do očí by skutečný autor řádků v diskuzi svoje slova nikdy nevyslovil. Byl by si vědom, že by okamžitě nesl důsledky svého konání. Ať už verbální, nebo fyzické. Ona veřejná Mackova facka Ráthovi měla i svůj výchovný účinek. A nejen ona. Taková facka v pravý čas na pravém místě občas dokáže zázraky.

Požádal jsem radnici, aby celou diskuzi vymazala, což se stalo. Omluvil jsem se řediteli, že moje jméno bylo proti němu zneužito. To je tak vše, co mohu dělat. A to, co bych chtěl dělat sem raději psát nebudu.